Obec Mukařov

Osada MUKAŘOV byla zřejmě založena již ve 13. století na důležité cestě, vedoucí rozsáhlými državami hradišťského cisterciáckého kláštera. Tvořilo ji jen několik roubených chalup, situovaných na mírném jihovýchodním svahu nad potočním údolím, při cestě mezi Jabloncem, Kokonínem, Dalešicemi a farní vesnicí Bzí. Pravděpodobně byla osídlena mladými rodinami z Mukařova na Mnichovohradišťsku, z vesnice vysazené na východním svahu nad potokem Zábrdkou, na místě nádherného rozhledu ke Kozákovskému pohoří a na Hruboskalsko. Nové osadníky řídce zalidněné krajiny mělo přenesené jméno spojovat s jejich starým domovem, stejně jako oheň, zapálený uhlíky z ohniště rodné chalupy, měl chránit rodiny v nových životních podmínkách.

Zaměstnáním prvních obyvatel bylo skromné zemědělství, těžba dřeva pro klášter, možná i čižba a uhlířství. Téměř dvě stě let žila vesnice jednotvárným životem, naplněným starostmi o živobytí, ochranu před epidemiemi, šťastné porody a odvody povinných dávek. Předposlední srpnový den roku 1469 zničil vše, co budovalo několik generací. Toho dne, při tažení k Navarovu, vypálilo vesnici lužické vojsko. Obyvatelé se rozutekli; snad se vrátili do starého, teplejšího a úrodnějšího Mukařova nad Zábrdkou, možná se usadili v okolních vesnicích. Osada je uváděna jako pustá ještě v roce 1543. Obnovena byla zřejmě až za Karla z Vartenberka, ne však již na svahu při staré cestě, ale v údolí u potoka, kde byl postaven i malý panský mlýn.

Ani příjemná kotlina neuchránila své obyvatele před dalším neštěstím. V roce 1660 se Albrecht Maxmilián hrabě Desfours rozhodl zřídit na maloskalském statku další poplužní dvůr a vyhlédl si pro něj mukařovské údolí. Šest usedlostí ve středu vesnice se stalo základem panského hospodářského komplexu a majitelé čtyř dalších statků mu museli postoupit svá nejlepší pole. Nový čtvercový dvůr se skládal z roubené obytné budovy, stodoly, maštale a zděných chlévů. Prosperita hospodářství byla nevalná. Polnosti „dvora vysoko v horách“, jak je poznamenáno v urbáři, se rozkládaly na svazích, kde dlouho leží sníh, půda je na nich kamenitá, v údolí kyselá. Již po necelém půlstoletí správci maloskalského statku navrhovali poplužní dvůr zrušit, pozemky rozparcelovat a místo roboty zavést peněžité dávky. Mladý majitel panství ještě před konečným rozhodnutím zemřel a vše zůstalo při starém. Jen malý mlýn, trpící nedostatkem vody, byl zrušen.

Pro likvidaci nevýnosného dvora se rozhodl až František Václav hrabě Desfours v roce 1785. Na vyměřených parcelách o velikosti osmi korců (cca 2,3 ha) vyrostlo jedenadvacet roubených chalup. Vrchnost si ponechala jen les v Končinách a louku pod Mukařovem.

Nové osadníky přijala vesnice nevlídně. Důvodem byla vrchnostenská výsada, že „kromě 3 zl. k faře Bzovské ničeho k obci Mukařovské připláceti povinni nejsou a také svého rychtáře voliti si mohou“. Starousedlíci odpírali dvořanům, jak novým sousedům říkali, právo společné pastvy na obecních pozemcích. Spor se vlekl léta a kulminoval v roce 1848, kdy vnuci prvních novousedlíků využili práva volit vlastního rychtáře a vesnice se rozdělila pod dvojí správu. Teprve nové administrativní uspořádání po polovině století vyřešilo staré spory a vesnici sjednotilo; stala se osadou katastrální obce Sněhov.

Přestože všichni místní obyvatelé od počátku věnovali svým polím všemožnou péči, byly výsledky jejich hospodaření skromné. Z obilovin dozrávalo ke sklizni jen žito a oves, postupně se objevovala políčka brambor a záhony zelí. Hospodáři vzorně obhospodařovali louky kvůli senu a zasívali pro jednu až tři krávy a pár koz.

Snad již v osmdesátých letech 19. věku se ve staveních objevily stroje na sekání koralí, petrolejové lampy na vinutí perel a vybavení na stolové mačkání. Také ve světnici Kostlánovy chalupy, kde se v zimě vyučovalo, stával cojk. Když Kostlán učil, žena v koutě tiše předla a syn brousil na cojku, jemuž se tady častěji říkalo šlejfovna. „Korále musely být kunstovní, trefovány na jednu jehlu.“ Mukařovští se učili brousit v Dalešicích u Juppeho nebo v Zásadě u Boučků. Pro tyto líferanty pak také pracovali.

Stavbou silnice v údolí Jizery a nové komunikace mezi Malou Skálou a Jabloncem, se Mukařov ocitl v izolaci. Jablonecká silnice vedla vysoko nad obcí, lokalitou Protivná, která byla roku 1615 vsí, a samotou Filky, železniční zastávka byla „za vodou“ v Líšném. Staré příkré cesty nevyhovovaly novým požadavkům na dopravu. Stavba silničky, spojující z jedné strany Želeč a Mukařov se Železným Brodem a z druhé s vesnicemi na Jablonecku, byla zahájena za první světové války a dokončena po vzniku republiky. Vesnice přesto zůstala stranou obchodního a dopravního ruchu. Měla svou školičku, hostinec, své spolky a kino, kdysi sem zajížděl autobus linky Turnov – Jablonec n.N., byla i samostatnou obcí. Dnes je tichou osadou patřící k Malé Skále, izolovanější než kdykoliv v minulosti.

V údolí pod Mukařovem v lokalitě ŽELEČ klapal panský mlýn již v 16. století. Byl postaven na dobrém spádu potoka, pod soutokem drobných vodotečí pramenících na okolních stráních. V roce 1627 měl jedno složení, mlynář platil vrchnosti vejmelné a byl povinen živit pět vepřů. Staré mlýnské stavení chátralo, a když pak v šedesátých letech 17. století postavili malý mlýnek  u nového poplužního dvora, přestalo se v Želci mlít. Tzv. Dolení mlýn byl obnoven až kolem roku 1710, když výše položený mukařovský byl pro nedostatek vody zrušen.

V osmdesátých letech 19. století vlastnil starobylou mlýnskou živnost Josef Patřičný. V chalupě, která byla součástí mlýnského areálu, bydlelo několik chudých rodin. O svatodušních svátcích roku 1888 jeden z nájemníků úmyslně zapálil roubené stavení. Čtyři lidé uhořeli a další dva později podlehli těžkým popáleninám. Ukrutný čin, který spáchal zlomyslně palič a zlosyn jménem Hoření Petr, u Železného Brodu ve vsi Želeč, dne 19. května 1888 a dojemný pohřeb obětí na hřbitově ve Bzí zůstaly dlouho v paměti obyvatel okolních vsí. Dodnes tuto vesnickou tragédii připomíná kramářská píseň, sepsaná Josefem Ježkem, alias Térem, z Kotelska a vytištěná u Jana Spurného v Praze, doplněná o Popis o ukrutném činu spáchaném Petrem Hořením, který ze msty zapálil chalupu, v níž čtyři osoby uhořely.